Nové webové stránky


Vážení a milí a všichni ti, kdo jste si oblíbili moje stránky a jejich obsah.
Ráda bych vám představila

DVA ÚPLNĚ NOVÉ BLOGY,

na kterých od Velikonoc najdete to, co jste doteď hledali zde.

Kdo si rád počte o tom, jak se mám a co zrovna vyvádím za neplechy, kdo má rád krátké a vtipné fejetony, koho zajímá osobní rozvoj anebo třeba to, kam vzít děti o víkendu na výlet, nechť klikne na Svět podle Di a užije si spoustu bezvadného čtení!

Těm, kteří na mých stránkách hledali kreativní nápady, scrapbookové finty a návody nebo byli fanoušky mých vlastnoručně vyráběných přáníček a albíček, bych ráda představila svůj nový kreativní blog Dianka Kreativity, kde najdete ještě mnohem více inspirace pro vaše tvoření. Tak neváhejte a podívejte se, jak se povedl!

Krásné dny a pěkné čtení!

10 blogů, které mě baví číst

Informace se na nás hrnou zprava zleva - ty kvalitní, ale hlavně ty nekvalitní. Už před časem jsem se proto přidala k řadě lidí, kteří drží informační dietu (idietu). A tak nečtu noviny (protože se mi při listování stejně rozpadají v ruce), nekoukám na zprávy (protože mě nezajímá česká politická scéna, kde vybuchnul plyn a kolik lidí zahynulo při poslední autorallye) a nechodím na zpravodajské servery (protože nechci vědět, jak probíhají útoky atentátníků minutu po minutě). V zájmu zachování duševního zdraví a dobré nálady se snažím vyhýbat návalu negativního sentimentu, který se nám média snaží dennodenně vnutit. Neznamená to však, že zavírám oči před realitou a poznáním. Naopak se snažím vyhledávat informace z oborů, které mě zajímají, čtu blogy, které mě nějakým způsobem obohatí anebo alespoň pobaví. A o ty, které v roce 2015 zatím navštěvuji nejvíc, jsem se rozhodla s vámi podělit.
Číst dál: 10 blogů, které mě baví číst

Iks plus jeden důvod, proč ze mě nikdy nebude foodstylista

Za poslední rok dva jako by se roztrhnul pytel s weby o jídle, vaření, zdravé výživě a tak vůbec. Kdo nezveřejní týdně aspoň jednu fotku toho, co jedl nebo co si uvařil, na Facebooku nebo Instagramu, vůbec není „IN“. A tak, když jsem přemýšlela, jak zvednout návštěvnost svého blogu, bylo jasné, že pokud neudělám fotoseriál o našem kotěti, budu se muset přidat k tomuhle davovému šílenství.
Číst dál: Iks plus jeden důvod, proč ze mě nikdy nebude foodstylista

Tak vybírám auto podle barvy, no a co...

V životě každé ženy je jedna zásadní událost. A to narození dítěte. V životě každého muže, jak jsem mohla být svědkem, je taky jedna. A to je nákup prvního automobilu. Zatímco přípravy na porod si představuji tak, že se snažím muže příliš nezatěžovat a hlavně neděsit, můj přítel nákup auta pojal přesně opačně a naše dvoučlenná domácnost jím intenzivně žila po dobu jednoho měsíce.
O tom, že si pořídíme nové auto, jsme přemýšleli už dlouho, ale finální rozhodnutí padlo, když se nám jednoho krásného zimního večera podařilo u našeho "Ventíka" (rozuměj Volkswagen Vento) prošlápnout spojku na jedné z těch frekventovanějších křižovatek v Praze. Inu, o tom, jak jsme auto dostali do servisu, by se dal napsat další článek. Každopádně jedno bylo jisté. Chce to konečně pořádnej kočár. V tu chvíli jsem ale netušila, že můj Honza, který do té doby rozeznal na autě pouze volant, stěrače a možná baterii, pojme celou věc vysoce sofistikovaně.
Číst dál: Tak vybírám auto podle barvy, no a co...

Tak neumim hrát kulečník, no a co...

Taková ta místnost s tlumeným světlem, trochu zakouřená, stůl se zeleným plátnem a na něm rozeseté barevné koule. Dívka v sexy oblečení si nakříduje tágo, ležérně si odhrne vlasy, ladným pohybem se nakloní nad stůl a s naprostou samozřejmosti potopí kouli...
Tak takhle bych si představovala, že hraju kulečník. Bohužel realita si s představou poněkud netyká. Jsem nadšený, ale ke hře naprosto nezpůsobilý amatér, který však radostně kývne na jakoukoliv příležitost si zahrát. Můj Honza je celkem obstojný hráč, který stále opakuje tu samou chybu - rozhodne se hrát se mnou v páru, a pak jen tiše trpí.
Číst dál: Tak neumim hrát kulečník, no a co...

Novoroční předsevzetí jinak aneb 25 věcí, které udělají můj život šťastnější

Rok 2014 byla jízda. Vůbec vlastně netuším, kde jsem si koupila tiket na tuhle splašenou horskou dráhu. Možná jsem ho vyhrála v nějaké podivuhodné loterii. A tak jsem jako na každém správném roller coasteru ječela hlavou dolů, zavírala oči při zatáčkách do neznáma a snažila se nabrat síly na rovinkách. Ale i když by se mohlo by se zdát, že bych radši poklidnější svezení, není tomu úplně tak. Protože některé věci prostě musíte přijmout, osahat si je a naložit s nimi, jak nejlíp umíte... A když se Vám to povede, je to podobné, jako když vystoupíte z atrakce a je Vám tak nějak famózně...
Tak takový rok 2014 jsem měla já. Každopádně pro ten další bych přece jen radši nějakou méně adrenalinovou záležitost, třeba řetízkáč nebo labutě :-) A co se týká novoročních předsevzetí, na ty kašlu. Nestane se ze mě ze dne na den vegetarián, nepřestanu pít kolové nápoje (promiň, mami) ani se první týden v lednu nepůjdu strhat do fitka. V tom novém roce chci být prostě jen tak nějak víc v klidu a šťastnější. A tak se pokusím udělat aspoň 25 následujících věcí, které by k tomu mohly přispět...
Číst dál: Novoroční předsevzetí jinak aneb 25 věcí, které udělají můj život šťastnější

Proč miluju Vánoce a proč jsem ráda, že budou zase až za rok

Tak je to za námi. Vánoce miluju - všechna ta světýlka, vůně františků, jehličí, trdelníků a svařáků, koledy a setkávání s přáteli... Všechno tohle k posledním dnům roku neodmyslitelně patří, ale když je po všem, tak při představě, že Vánoce slavím víckrát než jednou do roka jsem ochotna zauvažovat, že zkusím nějakou jinou víru...
Nikdy bych neřekla, že cpát se bramborovým salátem a ležet na gauči může být tak vyčerpávající. O pojídání cukroví ani nemluvě. Po Štědrém dnu jsem nám doma nechala pouze okrasný vzorek a zbytek jsem podle rozvezla k příbuzným, protože jinak hrozilo reálné nebezpečí, že si brzy způsobíme hyperglykemický záchvat. Jinak by se ale dalo říci, že všechno proběhlo celkem hladce... Alespoň na poměry naší rodiny...
Číst dál: Proč miluju Vánoce a proč jsem ráda, že budou zase až za rok

O tom, jak jsem bojovala s perníčky, a jiné předvánoční patálie

Dokud je člověk dítě, jsou Vánoce celkem prima a bez starostí. Cukroví napeče maminka nebo babička, kapra zabije táta nebo děda, stromeček se tak nějak sám sežene a ozdobí, bramborový salát se na stole objeví jako mávnutím proutku a spousta dalších věcí se prostě stane, aniž by se člověk snažil... Dárky si sice musíte zabalit sám, ale i když se vám to zrovna nepovede, není to hnusně zabalený, ale je to roztomilý. Co jsme se ale odstěhovali, zjistila jsem, že vánoční přípravy nejsou vůbec žádná legrace a dokážou pěkně vyčerpat.
Číst dál: O tom, jak jsem bojovala s perníčky, a jiné předvánoční patálie

Žralok pod postelí aneb čeho jsem se jako malá bála

Je 5. prosince. Jdu se smetím. Venku někdo odpaluje petardy jako šílený, z čehož se můžou okolní ratlíci zbláznit a vyjou o sto šest. Na chodníku míjím Mikuláše s čertem. Jsou z půlky odstrojení a podle hlasu i celkem rozevlátých gest solidně pod parou. Zezadu se je snaží jistit anděl, který podle všeho celý večer svědomitě abstinoval, ale už toho má podle výrazu zřejmě plný andělský kecky. Jak si tak stojím u popelnice a vstřebávám celou tu atmosféru, napadá mě, jak jsem se kdysi podobných převlečených strejdů a tet hrozně bála. A čeho všeho dalšího jsem se bála. A že to byly úplně jiný věci, než ze kterých mám strach teď.
Číst dál: Žralok pod postelí aneb čeho jsem se jako malá bála

Děsivý topinkovač aneb vánoční nákupy vol.1

Úderem prvního prosince začínám panikařit, když zjišťuji, že půlka mých kamarádek už má nakoupené téměř všechny dárky a druhá polovina je už má i zabalené. Pomalu proto začnu přesvědčovat mozek, aby se vzchopil a vymyslel něco aspoň trochu originálního. Nicméně to mě obvykle přejde během pár dní, a tak nastává druhá fáze, kdy se snažím přesvědčit rodinu a přítele, aby poslali aspoň stručný e-mail "Ježíškovi", kde mu svěří své tajné touhy. Všichni jsou samozřejmě samé: "Já už všechno mám, já nic nepotřebuju, hlavně abychom byli zdraví.", což je krásné, ale v Globusu to neseženu... Občas se ale někdo pochlapí a dovolí si opravdu něco přát, a pak nastává další fáze, kdy začínám pátrat na internetu.
Číst dál: Děsivý topinkovač aneb vánoční nákupy vol.1

Jak jsem se stala novinářkou a jak vyhrát dárkový koš

Jsem slavná. Otiskli mi článek. Vlastně sloupek. Odstaveček. V Albert magazínu. Vždycky jsem chtěla být novinářkou!
Protlačit se na jednu z posledních stránek zmíněného plátku - hned před křížovku - mi trvalo přesně 2 měsíce. Můj říjnový pokus o "Dopis měsíce" zhatila paní Božena, která i v pokročilých podzimních dnech někde zvládl sehnat melouna a vyřezat z něj dort. Čímž z nějakého důvodu ohromila redakci a mě děsně naštvala. Chvíli jsem hodlala pověsit svou nově nabytou novinářskou kariéru na hřebík a přestat nakupovat v Albertu. Jenže to bychom doma brzo pomřeli hlady, protože v okruhu 3 km jiný obchod nemáme a žádný snaživý vietnameček poblíž zatím neotevřel svojí večerku.
Výše zmíněný řetězec ale všechno napravil v listopadovém čísle magazínu (najdete právě na pultech), kdy redakce konečně prozřela a objevila můj literární talent. I přes tvrdou konkurenci se můj odstavec stal Dopisem měsíce a mohu se radovat z výhry koše plného výrobků Albert Quality. Protože je časopis zadarmo, pobrala jsem štos výtisků, kterými hodlám obšťastnit široké příbuzenstvo. Dále přemýšlím o tom, zda by mi doma neměli začít vykat.
Každopádně, abyste si nemysleli, že si tu všechnu slávu nechám pro sebe, podělím se o své nově nabyté know-how týkající se psaní soutěžních dopisů. Zjistila jsem totiž, že stejně jako jiné slohové útvary, má i tenhle určitě náležitosti. Zakomponováním následujících odstavců do textu tak můžete rapidně zvýšit svou šanci na výhru:
  1. "Intro" odstavec
  2. Hrajeme na city. Děti, dědeček a babička, zvířata, nemoci - cokoliv z uvedeného zmíníte a půl je hotovo. (A zatím nemusíte ani moc lhát.)
  3. "Jsem-úplně-blbý-a-bez-vás-bych-to-nezvládl" odstavec
  4. Trocha ponížení ještě nikdy nikomu neuškodila. Další body navíc. (Podle potřeby můžete i lhát.)
  5. "Mazání medu kolem huby" odstavec
  6. Obchod/produkt je nejlepší na světě, nechápete, jak jste bez něj mohli existovat a do budoucna už nikdy nenavštívíte/nekoupíte jiný. (Tady už víceméně lžete.)
  7. "Kamarád taky rád" odstavec
  8. čím víc lidí, tím víc bodů od redakce. Zmiňte někoho (radši ne jmenovitě) a napište, jak se mu to, ať už jde o cokoliv, taky líbilo. (Co si budeme povídat, lžete, jako když tiskne.)
  9. Fotografie
  10. Kdo si myslel, že pouze kvalitní literární část dělá Dopis měsíce, je na omylu. Tou poslední ingrediencí je totiž zdařilá fotografie. I přesto, že vůbec neumíte vařit, vše zachrání pár minut v Photoshopu. Nebo kvalitní foodstyling - to je anglický výraz pro tu chvíli, kdy se snažíte na talíři aspoň trochu zamaskovat to, jak se vám podařilo přismahnout brokolici a rozvařit špagety. (Říkal někdo něco o lhaní?)
  11. Podpis
  12. Chcete-li podráždit okolí svou nově nabytou popularitou, pošlete redakci celé své jméno. Stejně tak, pokud potřebujete důkaz pro babičku, co soutěží se sousedkou Vomáčkovou o vnouče roku. V jiných případech (a pokud si nechcete zničit novinářskou kariéru), lžete a piště radši pod pseudonymem.
    Tak co na to říkáte? Není to zas taková věda. A člověk nemusí ani moc lhát :-)
    Sejdeme se na poště při vyzvedávání výherních balíčků.
    Anebo v pekle :-)

Jak se nám z domu stal zverimex

Jako téměř každé malé dítě-jedináček jsem po svých rodičích požadovala sourozence, a to staršího bráchu, anebo domácího mazlíčka. Rodiče se nejprve rozhodli zkusit mě obměkčit hlodavcem (asi se to zdálo být jednodušší než zkoušet staršího bráchu...). Ve zverimexu na hlavní ulici jsem si vybrala morče, které jsem následně transportovala domů v kartonové krabici převázané špagátem. Vzdálenost od zverimexu k našemu paneláku stačila přesně k tomu, aby morče prochcalo celou krabici durch až na moje džíny. Po pár neúspěšných pokusech jsem pak doma zjistila, že s ním nebude taková legrace jako se sousedovic křečkem, co šel narvat do ruličky od toaleťáku. Tím pádem mě myš přestala zajímat. S narozením sestry se situace opakovala, takže se u nás vystřídalo několik generací morčat. Myslím, že některé z nich se nám nakonec do té ruličky od papíru podařilo i narvat. Ale když jsme se rozloučili s posledním hlodavcem, vcelku se nám ulevilo. Nikomu už se nechtělo měnit podestýlku nebo chodit na pampeliškové lupeny. Touha vlastnit něco inteligentnějšího - třeba pejska - mě osobně přešla ve chvíli, když jsem pozorovala kamarády, co v šest ráno stepují zmrzlí a rozespalí na sídlišti a modlí se, aby chlupáč vykonal potřebu, co nejrychleji. Tak nějak bylo jasné, že naše rodina se bez zvířat do budoucna obejde. Ha ha ha, jak naivní jsme tenkrát byli...
Číst dál: Jak se nám z domu stal zverimex

Tak neumím navigovat, no a co...

Na svůj orientační smysl jsem byla odjakživa hrdá. Již v útlém věku jsem dokázala dojít do krámu koupit točeňák do leča a vrátit se bezpečně zpět domů. Později jsem se v zámeckých bludištích (takových těch z tůjí) dostávala ven v rekordních časech i bez použití křovinořezu. V dospělosti jsem dosáhla dokonce takového mistrovství, že jsem v Praze dokázala poznat, jakým směrem teče Vltava (i v Holešovicích!). Problém paradoxně nastane ve chvíli, kdy mi někdo do ruky strčí mapu. A to zatím nemluvíme o tom, pokud mě s ní posadí do auta.
Číst dál: Tak neumím navigovat, no a co...

10 důvodů, proč jsem ideální narozeninový oslavenec

Jsou dny, kdy...máte narozeniny. Většinou jsou jednou za rok. Někdo před nimi upadá do deprese, peče, uklízí, stresuje se s dortem.
Já ne, za svých 27 let života jsem se naučila, že ideální narozeniny mají přesně 10 bodů. Když se dodrží, a na pořadí nezáleží, máte skvělou narozeninouvou party, která Vás zaručeně nezklame.
Číst dál: 10 důvodů, proč jsem ideální narozeninový oslavenec

Srážka s blbcem? Aha, ne to byl jen saniťák

Vždycky mi říkali, že mám poslouchat rodiče a paní učitelku.
Od dnešního dne vím, že se musí poslouchat taky saniťáci.
Obligátní kontrola v nemocnici, vstávačka na Márijských-Terezijských 7 hodin, aby mi opíchali ruku (teda tu druhou, tuhle vám někdo, slečno minule pěkně zřídil - no, ano, to jste byla vy sestři a není to ještě ani týden, co jste mi v ní tou jehlou šťourala....) Jsem vyvoraná jak myš, tak se nezvládám bránit, aby mi ždímala zase tu samou žílu.... Každopádně, ještě předtím, než jsme si hráli na Drákulu, klasicky problém s parkováním.
Číst dál: Srážka s blbcem? Aha, ne to byl jen saniťák

Proč hodný holky nedostanou přidáno...

Stejnojmennou knížku autorky L.P. Frankelové jsem kdysi ukořistila v Levných knihách. Byl to zřejmě některý z těch dnů čerstvě po státnicích. Jeden z těch, kdy jsem chtěla dělat velkou kariéru - nosit kabelku na předloktí (kdybych na něm tu svoji tříkilovou uzvedla), vysoké podpatky (kdybych na nich uměla chodit), brýle s tlustými obroučkami (kdybych potřebovala dioptrie) a samozřejmě se ráno se po cestě do kanceláře stavit pro předražené laté do kelímku v řetězci, kde vám na kelímek napíšou jméno (jenže to bych musela pít kafe).
Možná jste taky plánovaly na poradách vystupovat sebevědomě jako Meryl v Ďábel nosí Pradu, ohromovat v týmu svou invencí a strmě šplhat po kariérním žebříčku vzhůru. A pak jste zjistily, že lidi se v podstatě nemění, a vy už vůbec ne, a že jste po čase zase pro všechny nejlepší kámoška, se kterou je sranda, ale když přijde na věc, nikdo ji nebere vážně. Tak co s tím?
Číst dál: Proč hodný holky nedostanou přidáno...

10 věcí, které bych měla „někdy“ udělat, ale nejspíš na ně nedojde

V životě každého člověka jsou věci, které prostě není dlouhodobě schopný udělat. Tyhle položky u mě osobně končí pečlivě zaznamenané a vybarvené na různých lepících v diáři, protože jen tak se zase potichoučku nevyplíží z mé paměti. Jsou to takové ty věci, které nenápadně zapomínám, úhledný růžový post-it přesouvám týden po týdnu kalendáříkem dál a hýčkám si pocit, že třeba zítra si nějakou z nich odškrtnu. Což se zákonitě nestane.
Nejlepší a zároveň nejhorší je, že ty věci po mně doma nikdo nevyžaduje, takže mi nečinnost prochází bez vážnějších následků. A přesto mám z toho seznamu špatný pocit, a tak trochu výčitky. A malý miniaturní hlásek vzadu hlavě křičí: "Tak sakra, už z toho malýho růžovýho kusu celulózy něco udělej…“
A co že můj lepík aktuálně obsahuje?
Číst dál: 10 věcí, které bych měla „někdy“ udělat, ale nejspíš na ně nedojde

Jak jsem jela do Prahy s ČD

To se jednou takhle rozhodnete zajet si na nedělní oběd ke kamarádce do centra. Vlakem. Protože to z Horních Počernic na Masaryčku trvá jen krásných 18 klimatizovaných minut v City Elefantu oproti zdlouhavé cestě buso-metrem. Jediný zádrhel je, že nějaký čas už MHD nepoužíváte, a tudíž nemáte dobitou Opencard. To se ale celkem jednoduše dá řešit tak, že těsně před úprkem na vlak oberete otce o poslední 100 Kč s tím, že si prostě koupíte lístek. Vlastně to nevypadá, jako žádný problém, protože takhle jste to minule praktikovali z Počernic Dolních. Zpáteční lístek zakoupený ve vlaku sice stojí 46 Kč, ale s tím se dá nějak žít. Jénže...
Číst dál: Jak jsem jela do Prahy s ČD

Proč je fajn, naučit se říkat "ne"?!?

Kolikrát jste si už taky odnesli z obchodu věc, kterou jste nepotřebovali, nebo odcházeli z porady s úkolem, který patřil někomu úplně jinému. Kolikrát jste neřekli "ne" na páteční odpolední sport, následné setkání s kamarády a večírek, ačkoliv bylo jasné, že je to plán, který rozhodně nemůžete zvládnout. A to jen proto, že jste měli pocit, že odmítnutím někoho zklamete, že vás bude mít o něco míň rád. A nakonec jste stejně v pátek večer odpadli, odvolali úplně všechno a naštvali mnohem víc lidí, než kdybyste se dopředu jasně vyjádřili.
Ne. Jedna slabika. Dvě prťavá písmenka. Tak proč je tak těžké je občas vyslovit?!?
Číst dál: Proč je fajn, naučit se říkat "ne"?!?

Tak nenávidím šití, no a co...

Bývaly doby, a nebylo tomu tak dávno, kdy matky na svoje děti šily. Moje dítě by dnes zřejmě chodilo nahé. Jsem pokročilý uživatel MS Office, ovládám jednoduchou zahradní techniku a řekněme obstojně řídím osobní automobil. Ale dojde-li na šicí stroj, začnu panikařit a předstírám, že nic takového se u nás v domácnosti nevyskytuje. Pokud ho někdo viděl, tak to byl pouze optický klam.
Přesto jsem se nedávno rozhodla dát šití na stroji ještě jednu šanci.
Troufla jsem si teda ale vážně dost - hodlala jsem k sobě sešít DVA PAPÍRY!!!!!!
Číst dál: Tak nenávidím šití, no a co...

Sledujte mě na Facebooku

Čtěte také

Navštivte můj e-shop