Tak neumim hrát kulečník, no a co...

Taková ta místnost s tlumeným světlem, trochu zakouřená, stůl se zeleným plátnem a na něm rozeseté barevné koule. Dívka v sexy oblečení si nakříduje tágo, ležérně si odhrne vlasy, ladným pohybem se nakloní nad stůl a s naprostou samozřejmosti potopí kouli...
Tak takhle bych si představovala, že hraju kulečník. Bohužel realita si s představou poněkud netyká. Jsem nadšený, ale ke hře naprosto nezpůsobilý amatér, který však radostně kývne na jakoukoliv příležitost si zahrát. Můj Honza je celkem obstojný hráč, který stále opakuje tu samou chybu - rozhodne se hrát se mnou v páru, a pak jen tiše trpí.
Problémy většinou nastávají již na začátku hry, kdy se předpokládá, že mocným šťouchem rozstřelíte koule. Pokud je řada na mně, prožívám první stres. Já bytost veskrze něžná, většinou tágem bílou kouli jen tak polechtám, a pak mi nezbývá než ji úporně hypnotizovat pohledem tak, aby se dokutálela alespoň doprostřed stolu. Jsou však dny, kdy se osmělím a rozhodnu se použít sílu. Pak prožívá naopak stres plátno a ostatní účastníci, protože už několikrát se stalo, že bílá nekontrolovaně opustila mantinely stolu a zasáhla některého z nich. Bohužel zatím to vypadá, že možnost někde mezi neexistuje. A tak - pokud to jde - přenechávám rozstřel jiným a sama se oddávám společenskému tlachání, občerstvování nebo jen tak chytám lelky. Výsledkem většinou je, že když na mě přijde řada, absolutně netuším, jestli máme celé nebo půlky. Neodvažuji se zeptat Honzy, vzhledem k tomu, že vím, jak bude probíhat zbytek hry a chci šetřit jeho nervy. A tak se snažím nenápadně sondovat u spoluhráčů otázkami typu: "Jé, a jaké že to máte koule?"
A pak už přichází moje chvíle. Samozřejmě tágo se musí nakřídovat, a čím víc křídy, tím víc Adidas, takže nešetřím a na konci hry většinou lehce připomínám Šmoulinku. Jinak jsou ale začátky hry vůbec moje nejoblíbenější. Na stole se to hemží barvami, takže je z čeho si vybrat a většinou se vždycky do něčeho trefíte. A i když to zrovna nespadne do díry, můžete aspoň tvrdit, že jste se snažili rozrazit houf. Při hře se snažím působit profesionálně, přesně tak, jak jsem to viděla na Eurosportu, ale trochu mi to kazí fakt, že na půlku koulí zpravidla nedosáhnu, protože já jsem moc malá a stůl je moc velký. Ve chvíli, kdy se snažím vmanévrovat svou hýždi na kraj stolu, abych byla aspoň o pár centimetrů blíž, zřejmě nepůsobím ani ladně ani sexy, protože Honza pro jistotu vždy přibíhá, aby mě jistil.
Jak se s postupem hry stůl vyprazdňuje, situace se vyostřuje. Honza před každým mým šťouchem pobíhá kolem stolu a hledá nejvýhodnější "strk". Já se v tu chvíli měním ve stoupu, za kterého se rozhodne o tom, jakou z koulí by byl nejpravděpodobněji schopný potopit. Nebo přinejmenším zasáhnout. Nebo proboha aspoň líznout. Následně mi drahý prstem naznačí směr, kterým mám hrát. Já nevěřícně zírám, protože vůbec nechápu, jak si může myslet, že koule, kterou vybral, kdy může nabrat takový směr, který on ukazuje. Obvykle se tiše domnívám, že by měla spadnout do díry úplně na opačné straně a délce stolu. Přesto se snažím mu vždy vyhovět, načež se většinou samým nadšením ušťouchnu. V tom lepším případě se poštěstí a strefím aspoň nějakou z našich koulí. Honza většinou jen nevěřícně zírá a já přemýšlím, na jaké hodině matiky a fyziky jsem chyběla. Zda jsem místo sinu měla použít cosinus, zapomněla jsem to odmocnit, nebo kde se stala chyba. Honzovy představy o tom, že bych kouli mohla někam nahrát a připravit mu tak do budoucna tah, beru jen jako dobrý vtip.
Jsou ale i světlé okamžiky mojí hry. A to ve chvíli, kdy protihráči udělají chybu, a já si pak můžu dát bílou kouli, kam chci. Vítězoslavně ji umísťuji asi tak dva centimetry před kouli, která je nejblíž nějaké díry, což mi přijde jako adekvátní vzdálenost na to, abych nemohla minout. Protože situace je tak jednoduchá, že už to asi víc ani nejde, machruju...a potápím s barevnou koulí bílou. Honza - jinak téměř abstinent - si objednává pivo a já se snažím působit způsobile a radši se moc neprojevuju.
Vrcholem mého umění je pak hra s černou koulí. Dalo by se říct, že je to koule, která v mém podání byla potopena vždy s takřka stoprocentní úspěšností. Bohužel zpravidla někdy v půlce hry. V tu chvíli už si Honza rve vlasy. Ještě, že jich má tolik, jinak bychom na kulečník asi vážně nemohli chodit.
Takže vážení a milí, pokud si někdy chcete spravit svoje kulečníkové sebevědomí, vyzvěte nás na partičku. Minimálně já pozvání nadšeně přijmu!

Sledujte mě na Facebooku

Čtěte také

Navštivte můj e-shop